Bylo nás 21 lyžařů klikatých po Mt. v Britské Kolumbii. Traviata toho dne loni v lednu. Asi sto stop od vrcholku hory se přímo přede mnou rozpraskal sníh. Myslel jsem, že se to jen tak rozplyne přes naši stopu. Místo toho prasklina rostla a svět začal klouzat kolem mého zorného pole. Ve skutečnosti to byl sníh, který mě a 12 dalších nesl z hory.
"Lavina!" Plakala jsem, hlasitěji, než kdy budu moci znovu křičet. O několik sekund později jízda skončila a já jsem byl pohřben mezi tunami sněhu. Nemohl jsem se hýbat, ale viděl jsem nějaké světlo a mohl jsem dýchat. Obklopovalo mě ticho jako žádné, jaké jsem kdy slyšel.
Dýchal jsem jako pes; sníh mi svázal hrudník a záda tak pevně, že jsem se nemohl zhluboka nadechnout. V mysli mi probleskovaly náhodné myšlenky, včetně obav z toho, že jsem drcený. Bojoval jsem tedy rameny proti sněhu - a rychle jsem ztratil dech. Nedostatek vzduchu mě přinutil přestat se hýbat.
Jsem vytrvalostní cyklista a vždy jsem byl ohromen bezpočtem malých studní síly, které v sobě mohu při jízdě na kole najít. Když cítím, že nemohu pokračovat, zavřu oči, podívám se hluboko dovnitř a objevím další rezervy síly a klidu. Když najdu klid, dokážu identifikovat energii, kterou plýtvám, a přeprogramovat ji.
Ležel jsem zalitý ve sněhu a začal jsem hledat tu malou zbytečnou energii. Byl jsem napjatý a všechno protahoval. Moje levá noha byla bolestně zkroucena do nemožné polohy a moje tělo bojovalo, aby ji narovnalo. Ale sníh to nedovolil, tak jsem to pustil. V tom se nejdříve začala uvolňovat noha, pak noha a nakonec i kyčel. Když se ty velké svaly v mém boku a noze uvolnily, tak se trochu nadechlo i dýchání. Pustil jsem ramena, paže a záda.
Dech se zpomalil, když se moje poptávka po vzduchu zmírnila. Pamatuji si, jak jsem nechal rozmazaný zrak, jako v dětské hře. Jelikož ve sněhu nebylo na co se dívat, bylo to snadné. S tímto vydáním se moje pozornost přesunula na ... nic. Napětí v mém těle se stále rozptýlilo a dech se dále zpomalil. Na rozdíl od cyklistických závodů nebo jógy jsem energii nepřenášel na žádné konkrétní místo. Jen jsem to nechtěl promarnit.
V životě sportovce jsem zjistil, že je možné trénovat své tělo, mysl a emoce - rozvíjet fyzickou, duševní a emoční sílu a vytrvalost. Ale stejně důležité, jak jsem zjistil, je schopnost vyvolat fyzický, duševní a emoční klid. Pohřben ve sněhu jsem zjistil, že když se mé fyzické tělo uvolnilo, uvolnila se i moje mysl. Místo náhodných záblesků strachu a naděje jsem začal uvažovat klidně a racionálně. „Dýchej,“ řekl jsem si. „Vaším jediným úkolem je dýchat. Není tma; to znamená, že budeš mít i nadále vzduch. Můžeš tu ležet celé dny - stačí jen dýchat.“ Ta myšlenka se stala mojí mantrou; kdybych chtěl přežít, musel bych to pustit. Než jsem byl vykopán, zdálo by se to jako věčnost.
O několik hodin později, když jsem seděl v chatě, jsem zápasil s přívalem emocí o lavině, která si vyžádala životy sedmi lidí, včetně jednoho z mých nejdražších přátel. Znovu jsem si pomyslel: „Všechno, co musíš udělat, je dýchat.“ Teprve příštího dne, poté, co bouře utrpení začala ustupovat, jsem si konečně mohl odpočinout. Tehdy jsem si uvědomil, že od začátku skluzu až do okamžiku, kdy jsem usnul, byl největší klid, který jsem cítil, když jsem byl uvězněn ve sněhu.
Skialpinista, veřejný mluvčí a dobrodruh Evan Weselake žije v Albertě v Kanadě.
